Honzíkovy vláčky

„Krása strojů nerezaví“

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 29.8.2026

Podívat se do Muzea starých strojů a technologií v Žamberku, v podhůří Orlických hor, jsem plánoval dlouhé roky. Dokonce jsem svého času dostával pozvánky na tradiční akci pro milovníky parních strojů, které zde organizují. A dokonce jsem s vedením muzea jednal o trvalé zápůjčce mého parního stroje, z čehož ale sešlo. Až letos jsem tam konečně zabloudil. To zvýrazněné slovo myslím skoro vážně, protože do Orlických hor jsem se dostal jen párkrát v životě, z toho nejméně v polovině případů jsem tam bloudil. Orlické hory neznám.

Muzeum starých strojů sídlí v rekonstruovaném objektu bývalé továrny všem místním známé pod názvem Vonwillerka¹⁾. Byla to textilka, která od 19. století zpracovávala především vlnu, ale nejen ji. Uměli to zde na špičkové úrovni, takže vyváželi nejen do blízkého okolí, ale i do světa. Hrdě konkurovali v rámci vlnařského průmyslu, a to i v éře socializmu. Po roce 1989 podnik prošel privatizací a postupným útlumem; výroba zde nakonec skončila v roce 2007. Peripetie této továrny ale nejsou předmětem našeho povídání.

Dnes jsou objekty z vnějšku krásně rekonstruované a uvnitř se naplňuje úžasná myšlenka na záchranu a renovaci historické techniky, prezentující vývoj našeho průmyslu v 19. a 20. století. Záměrem neziskové organizace, která k naplněného toho projektu vznikla, je prezentovat historickou techniku v původní podobě a pokud možno v provozuschopném stavu, navíc formou, které budou rozumět nejen pamětníci éry páry (kterých rok co rok ubývá), ale především dnes už nejméně dvě generace jejich potomků. Právě parní stroje jsou pomyslnými korálky na historické niti naší věhlasné průmyslové výroby v minulých dobách.

_______________________________________

1) Vonwillerka byla původně textilní továrna Vonwiller & Co., kterou v Žamberku založil švýcarský podnikatel Mikuláš (Johann Nikolaus) Vonwiller. Její stavba začala roku 1833 a výroba vlněných suken a dalšího vlněného zboží byla zahájena v roce 1838. Po Vonwillerově smrti v roce 1854 podnik převzal jeho syn Emil a továrna později přešla pod další majitele a správce. Po druhé světové válce byla znárodněna.
Po znárodnění se někdejší Vonwillerova textilka stala součástí národního podniku Orlana a později Mosilany. Tradiční vlnařská výroba v Žamberku pokračovala i za socialismu a podle dostupných pramenů si udržovala vysokou kvalitu a západní export. Po roce 1989 podnik prošel privatizací a postupným útlumem; výroba nakonec skončila v roce 2007. Posledním provozovatelem byla pardubická společnost Royan.
Areál tak po téměř 170 letech přestal sloužit svému původnímu účelu. Od roku 2010 postupně získává nové využití jako Muzeum starých strojů a technologií.
Areál tak po téměř 170 letech přestal sloužit svému původnímu účelu. Od roku 2010 postupně získává nové využití jako Muzeum starých strojů a technologií. Zdroj: AI společnosti Chat GPT

Parní stroje

Bohaté členění továrních hal dává možnost soustředit jednotlivé exponáty do větších celků. Nemám v úmyslu podrobně popisovat celou zdejší expozici, ale pár obrázků pro získání přehledu odtud přináším. Parní stroje jsou vidět všude, prakticky snad ve všech expozicích, anebo je zde alespoň cítit síla jejich pohonů u všech možných obráběcích, dopravních, užitkových, textilních či jiných strojů. Nejstarší exponáty pochází z období mezi roky 1870-1890.

Jsou zde k vidění jednak parní stroje převozné (lokomobily) a samohybné (silniční parní válce, úzkorozchodné lokomotivy, také „Sentinel“ aj.), a jednak menší parní stroje sloužící např. k pohonu zemědělských strojů (mlátičky, vodní pumpy), strojů na řezání a úpravu dřeva atd.

Sentinelů z plzeňské škodovky se moc nedochovalo. Tento nákladní automobil na páru spotřeboval 40 litrů vody za hodinu, nádrž měla 800 litrů. Uhlí údajně zase tak moc nespálil. Uvezl 5 tun nákladu a jel maximální rychlostí 25 km/hod. Vystavený exponát je provozuschopný a jednou, dvakrát do roka se může projet po Žamberku za bdělého, ale umírněného dohledu policistů.

A jsou zde také modely parních strojů. Bohužel ty, kvůli nimž jsem hlavně do Žamberku jel, jsem neviděl. Slouží totiž jako „dekorace“ v kulturním centru, kde se právě připravovala nějaká svatba a platícím návštěvníkům nebyl vstup povolen. Tak tomu se říká pech (to nemluvím o ženichovi J ).

Samostatnou kapitolou jsou lokomotivy. Ať už parní, motorové, či důlní s pohonem stlačeným vzduchem. Všechny do jedné na úzkém rozchodu, ne všechny v provozuschopném stavu. Důležitou zajímavostí zde je, že muzeum má své vlastní opravárenské dílny a dobrovolníky, kteří staré vraky „oživují“, a když to dělají na zakázku, získávají tak prostředky pro vlastní provoz.

A jak se takové staré vraky shánějí? „Spatně, konstatoval průvodce. Ale někdy to jsou příběhy jak z Bakaláře…“ Zastavili jsme se třeba u rezavého doslova vraku CK vojenské lokomotivy, která v dobách Světové války před cca 100 lety plnila úkoly v týlu rakousko-uherských vojáků. Ač značně zrezavělá, na mnoha místech na ní stále je patrná „polní šeď“. „Na tu lokomotivu nás upozornil jeden člověk. Majitelem byl nejmenovaný lékař, který vcelku ochotně souhlasil s jejím převedením k nám do muzea, kde bude renovovaná. Až na ni přijde čas,“ vyprávěl průvodce.

Obr. 1 – Parní úzkorozchodná lokomotiva Floridsdorf 2571/1918. Lokomotiva z vídeňské továrny Floridsdorf z roku 1918 spadá pod válečný typ RIIIc který byl vyráběn pro ministerstvo války Rakousko-Uherska. Lokomotiva měla rozchod 600 mm, tři spřažené nápravy a nápravový tlak 3 až 3,5 tuny. Po 1. sv. válce se dostala do dolu Senovo v Jugoslávii (dnes Slovinské). Svůj pracovní „život“ zakončila v železárnách ve Štore. Zachránil ji soukromník (lékař), který ji celé roky měl na zahrádce vedle domku. Až v roce 2019 ji získalo Muzeum starých strojů a plánuje se její celková rekonstrukce.

Zastavili jsme se i u „důlního sanitního vozu“. Prostě oplechované lehátko na úzkých kolejích. Jeho autoři ho snad projektovali pro případ, že v uhelném či jiném dole dojde k poranění horníka a bude potřeba ho odvézt do bezpečí. „Který ko*** tohle mohl vymyslet?“ rozčiloval se prý jeden návštěvník muzea odněkud z Ostravska, který věděl, co to je fárat a navíc zachraňovat kolegy ze závalu. „Víš, že tam často lezeme po břiše a koleje jsou pod závalem?“ údajně dodal a dlouho kroutil hlavou nad tímto exponátem.

Obr. 2 – Unikátní „důlní sanitní vůz“, který se ale skutečným havířům moc nezamlouval

Z mého pohledu druhou dominantní expozicí jsou stabilní motory. O těch už jsem něco málo slyšel dávno na průmyslovce. Dokonce jsem jich pár viděl v praxi, i v chodu. Ale v takovém množství jako zde nikoliv. Malé, větší, velké, naftové či plynové. Docela jsem „čučel“ na generátory elektrického proudu poháněné tzv. plynosacím výbušným motorem, obrovské stroje, které svým výkonem utáhly celý tovární provoz. A jako třešinka na dortu pro mne byla informace, že některé z nich konstruoval pan Karel Wichterle, otec věhlasného akademika prof. Ing. RTDr. Otto Wichterle, DrSc., dr. h. c. (1913-1998), jež se celosvětově proslavil jako vynálezce v oblasti makromolekulární organické chemie.

Obr. 3 – Plynosací výbušný motor spaluje v motorové části (pístový motor) propan nebo jiný plyn, který s využitím velkého setrvačníku roztáčí generátor elektrického proudu. Tyto stroje produkovaly hned dvě továrny v Prostějově; první patřila zmíněnému podnikateli Karlu Wichterlemu, druhá F. J. Kováříkovi. Podle průvodce se někdy na přelomu 19. a 20. století oba pánové spojili a vytvořili úžasnou fabriku, bezkonkurenční v rámci Rakousko-Uherska

Do třetice nelze pominout expozici textilní výroby. Problém je v tom, že jsem si nezapamatoval název ani jednoho ze strojů, které jsou soustředěny v této hale. Pro laika prostě textilní stav. Jeden z nich dominuje. A jak se návštěvníci dozvídají, málem skončil v kamnech. Ano, je celý dřevěný, dobře 3 metry vysoký, 4 široký a 2 hluboký a hlavně, umí tkát z několika barevných přaden. Ale musí se nejdřív „naprogramovat“. Ano, naprogramovat. „Ale to jsou přece děrné štítky, které jsem dělala v práci pro náš první IBM počítač,“ zavzpomínala překvapená paní, která má na krku dozajista sedm křížků. A skutečně, chod stavu řídily prehistorické děrné štítky. Tedy stejný princip, akorát o mnoho desítek let starší.

Obr. 4 – Letitý textilní stav jehož chod řídily „děrné štíky“

No, a co se musí líbit malým klukům a možná i holkám, rozhodně však jejich tatínkům, je expozice historických automobilů a motocyklů. Těch čtyřkolových skvostů mají v Žamberku okolo padesáti, motorek všech možných typů a velikostí asi čtyřicet. Je zde k vidění produkce českých (československých) i několika světových automobilek. Dlužno vysvětlit, že se jedná vesměs o historické vozy uvedené do provozuschopného stavu a zapůjčené do expozice mnoha sběrateli. Kdo sem ale přišel dělat inventuru toho, co bylo vyrobeno a zachráněno a dejme tomu jezdilo na našich silnicích, neuspěje. Třeba já jsem zde nenašel Tatraplána, na kterém jsem se vyučil „motorismu“. Pochopitelně asi nikdo (ani NTM) nemá ve svých sbírkách všechna dříve vyrobená auta a motorky. To ani nejde. Tady se mi ale zdálo, že expozice našich aerovek, pragovek, zbrojovek (Brno), avií, vozů od Wikov, vozů Laurin-Klement, později škodovek, tatrovek, stejně jako motorek „ČéZet“, Jawa, Ogar, Walter, Čechie-Böhmerland a snad i dalších má nejspíš provokovat podvědomí návštěvníků ve snaze připomenout jim, co všechno jsme v uplynulých letech uměli (a také nechali si zničit), ať už kvůli politické blbosti, nebo jako úlitbu mocným tohoto světa.

Galerie automobilů a motocyklů

* * *

Expozici v muzeu v Žamberku lze projít za dvě hodiny, ostatně tak dlouhé jsou i koncipované prohlídky s průvodcem (bez průvodce to nejde). Ale do detailu si všechno pěkně prohlédnout znamená opakovaně se sem vrátit. Nebo navštívit některou z tématických akcí, pořádanou několikrát ročně. To se navíc roztočí kola parních strojů, lokomotivy začnou v areálu po úzkorozchodných splítkových kolejích (600 a 760 mm) tahat vláčky s vyhlídkovými vagony a dospěláci i děti se zde mohou povozit.

A ještě jeden užitečný postřeh: Kdo potřebuje na čas odložit babičku, manželku, milenku atd., aby sám v klidu mohl projít expozicemi muzea, má možnost tak udělat v kavárně U Vonwillerky. Bohužel tam ale nemají synchronizovaný otevírací čas se začátkem první prohlídky. Pokud jde o prohlídky samotné, je třeba se s jejich rozpisem detailně seznámit na webu muzea – ZDE – nebo v informačních letácích. Mimo sezónu jsou totiž prohlídky možné jen po předchozí telefonické dohodě.

Muzeu starých strojů v Žamberku

Za povšimnutí stojí „věčné“ sluneční hodiny, které jsem objevil na stěně jedné budovy. Nepředchází se ani nezpožďují a budou měřit čas do doby, než onen dům spadne. Což bude rozhodně dřív, než slunce vyhasne. 🙂

Parní válce

Parní lokomotivy

Úzkorozchodné parní lokomotivy

Plynové motory

Velké stacionární parní stroj

Různé stroje k pohonu

Zbytky strojů, které jezdily po kolejích

Sentinel

Hasičská stříkačka

Textilní stroje

Foto hlav
Název článku převzat z informačního letáku Muzea starých strojů a technologií. V článku jsou použity úryvky z propagačního letáku Muzea starých strojů a technologií.